Všechny ty úžasné boty na vysokých podpatcích, které jsem milovala, ve kterých nohy vypadají tak úžasně dlouhé…jsou mi teď úplně na nic. I když jsem jich už hodně rozdala, pořád mám doma celkem slušnou kolekci. Ze 100 párů se smrskla cca na 15, říkala jsem si totiž, že bych je možná při nějaké zvláštní příležitosti mohla vzít a díky tomu zase na chvíli ukázat dámu v sobě (místo nynějšího běžného stavu „divoženka“). Když jsem v nich letos jednou vyrazila do kina, už po deseti krocích mi došlo, že mým nohám rozmazleným z pětiprstých bot, bude lépe naboso. Takže i ty zbylé patnácticentimetrové jehly ve stylu Sex ve městě zůstanou ve skříni a budou využity jen na focení a to jen když při něm budu vzhůru nohama.

Tím se dostáváme k dalšímu momentu, kdy moje tělo zvyklé na pohodlí, potřebuje zaujmout jinou polohu, než je ta, kterou zaujímá většina populace – na židlích totiž sedím zásadně se zkříženýma nohama…a bez bot…a to i divadle a v kině. V autě to jde hůř, ale když jedu dostatečně dlouho rovně, třeba po dálnici, můžu si dát pod sebe alespoň tu nohu, kterou nepotřebuju, tedy tu, co mačká spojku.
Pohodlí pro mě vůbec začalo být mnohem důležitější. Jelikož čím dál tím více vnímám, že zdaleka nejsem jen tímhle tělem, je pro mě důležitější to, jak se cítím, než to jak vypadám. Tím pádem sbohem saka, krátké sukně, džíny (všimli jste si někdy, jak umí tlačit, když si sednete třeba do dřepu při čekání na autobus, nebo u lékaře?). Všechno, v čem se necítím příjemně, postupně opustilo můj šatník, nahradily ho dlouhé sukně, jógové legíny, kraťásky, tílka a mikiny z jemných materiálů.

Současně mě přestaly bavit hovory o tom, jaký make-up nejlépe zakryje „nedokonalosti“ – vždyť dokonalí jsme přeci takoví, jací jsme. Přestalo mě bavit trávit čas u manikérky, paní co lepí umělé řasy a na ostatních místech, kde se ženy vylepšují. Místo toho trávím čas se psem v lese a nasávám čerstvý vzduch.

Také jsem začala trpět stále častějšími záchvaty nevysvětlitelně silné, bezbřehé radosti – třeba jen proto, že ten fík, do kterého jsem právě kousla je zralý a šťavnatý, nebo čistě jen proto, že cítím, jak dobře se mi ten den dýchá. Mívám pak (obzvláště po intenzivní jógové praxi) na tváři připitomělý úsměv, který pak děsí kolemjdoucí. Ovšem lidé, kteří tohle nechápou, tím pádem přestali být součástí okruhu mých známých. Místo toho mám kolem sebe „bandu cvoků“, která se sejde už v pátek odpoledne, ugriluje si cuketu a lilek, probere jak život krásný, která jógová pozice nám dělá nejlépe a kde si dát nejlepší hummus a nejpozději v deset se rozloučí, aby se všichni mohli do růžova vyspat na sobotní ranní jógovou praxi.

To, kolik, mi jógová a s jógou spojená praxe zabírá času, se vůbec v průběhu let postupně změnilo. Lépe řečeno, praxe zabírá stále více a více času. Začalo to hodinou týdně a pokračovalo hodinou ásanové praxe denně, pak byly z hodiny dvě a přidala se meditace, dechové techniky, nějaká práce se středem těla, acro jóga – a najednou jsou to někdy i čtyři hodiny denně. Co taky přibylo, jinde ubylo. Z bytu se nám odstěhovala televize, protože tam stejně nic zajímavého nebývá (pořady v ní ve mně nevyvolávaly zdaleka tolik nadšení, jako dvacetiminutové pozorování vlastního dechu). Čas, respektive, co znamená brzy a co pozdě, obecně dostal jiný rozměr. Vstávat po páte ráno je najednou celkem normální – před východem slunce je přeci jógová praxe nejlepší, ale dělat cokoliv později, než v devět večer je šílenost – to přeci hluboká noc.

Aby toho nebylo málo, změnily se mi stravovací návyky. Jelikož příjemně strávený čas podložce vyžaduje prázdný, nebo alespoň poloprázdný žaludek, velké a syté večeře se staly minulostí. Ne, že bych si před tím běžně dávala o půlnoci svíčkovou se šesti knedlíky, ale teď se mi i večerní velký salát následovaný malou zmrzlinou připomene při praním hlubokém záklonu, nebo intenzivnější rotaci. Takže nejlepší je dát si večer čaj s mlékem – ideálně mandlovým, nebo kokosovým.

Kromě mnoha změn v běžných návycích se ovšem změnilo i to, jak vidím svět. Dřív jsem mohla dělat takovou práci, kde šlo o to, kdo bude v něčem nejlepší, nerychlejší, nebo kdo na koho vyzraje. Pak ale přišla jóga a postupně jsme začala vnímat, že každý má svoje malé, či větší vnitřní boje, nejistoty, bolístky a jedinou možnou odpovědí, která mi dává smysl, je být soucitná. Ovšem pak je těžké obhajovat, že váš projekt je mnohem lepší – vždyť konkurence se na svém určitě taky hodně nadřela, a ten týpek co ho prezentuje, může mít doma malé dítě, nebo potřebovat tuhle zakázku vyhrát z jiného důvodu, takže víte co, vyberte radši ten jeho projekt…

Prostě jóga zpřevracela můj živou úplně naruby… A já jsem za to neskonale vděčná. Totiž ten život, co mi zničila, byl proti životu, který mám teď tak nějak jen poloplný. Chyběla v něm hloubka. Možná jsem z pohledu ženských časopisů byla dřív víc šik, ale teď se cítím mnohem krásnější a spokojenější sama se sebou. Ten život, který jóga rozmetala na kusy, byl život člověka, co se tak trochu bojí se otevřít světu, člověka, co se bojí mít se rád a plně se přijmout, protože „co by tomu řekli lidi“. Takže pokud jste na tom, jako jsem byla já a život se vám díky jógové praxi začíná měnit, vězte, že to půjde ještě dál a bude to intenzivnější. A je to ta nejlepší věc, co se vám mohla stát 

Publikováno v Jóga Dnes


Kontakt


Kateřina Burešová

Steinerova 974/20
14900 Praha 11

4 min. chůze od metra Háje
za Lidlem