Představte si, že jdete na lekci jógy a před tím než se začne, musí všichni do sešitu u dveří sálu zapsat, jak dlouho už praktikují jógu. Učitel pak záznamy během lekce pročítá a na základě toho, jak dlouho se kdo věnuje józe očekává, že Maruška se dá obě nohy za krk, Petr bude stát na rukách alespoň minutu a Jana, která začala minulý týden, bude mít v pozici psa hlavou dolů paty 5 centimetrů nad zemí.

Přijde vám to absurdní? Jenže často takhle my sami o naší praxi přemýšlíme. Tedy nevím jak vy, ale já to rozhodně měla tendenci dělat. Nedávno jsem byla na skvělém intenzivním jógovém pobytu s Kino MacGregor. Nemám naštěstí většinou tendenci se porovnávat se spolupraktikanty, nebo jejich aštangovou praxi nějak pozorovat, ale jedna slečna mě hodně zaujala. Když jsem čekala na asistenci záklonů, zahlédla jsem krásnou bytost s lehkostí proplouvající třetí sérií (mám tu čest z ní zkoušet první dvě pozice a moje tělo je toho názoru, že je to „fakt neskutečně náročná záležitost“), nedalo mi to a musela jsem její praxi alespoň chvíli pozorovat. Kombinace síly a flexibility jejího těla byla přímo úžasná. Pár dnů na to jsme byly s jednou slečnou z kurzu na pláži a ona si všimla, že jde kolem známá tvář. Pozvali jsme ji k nám na deku a začaly si povídat. Dereka vyprávěla, že bydlí několik hodin od nejbližší aštangové shaly a má časově náročnou práci, praktikuje tak většinou sama, nebo podle videí a často až pozdě večer. Vyprávěla s nadšením, jak se józe věnuje 2 roky a já se pořád snažila rozvzpomenout, proč je mi tak povědomá. A pak mi to došlo – tohle je ta slečna, co elegantně a s úsměvem zvládá všechny pozice třetí série! Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Program v mé hlavě si nedokázal spojit informaci “třetí série aštanga jógy“ s „praktikuji jógu dva roky“ – pokud nechápete moje ohromení, tak se na tuhle sekvenci mrkněte na Youtube, je to fascinující podívaná.

Každopádně mě tohle setkání přimělo k zamyšlení. Kdo říká, že po nějaké době, máme „zvládnout“ určité jógové pozice? Slyšeli jste někdy na jógové lekci, že by učitel říkal žákovi: „Už sem chodíš rok a půl, jak to že ještě nestojíš na předloktích?“ Já naštěstí ještě nikde a nikdy. A proč by na tom mělo záležet?

Když se zamyslíte nad cílem jógové praxe, tak v konečném důsledku je to stejný cíl, jako u všech ostatních činností – být šťastný/spokojený/necítit utrpení. Kdybychom ale jako cíl dosadili „dát si nohu co nejdříve za krk“ mohli bychom si místo spokojenosti nějaké to utrpení naopak způsobit – třeba tak, že si poškodíme kolenní vaz. Přesto mají „náročné“ jógové pozice z mého pohledu své opodstatnění. Díky tomu, že se během přibližování se k nim dostáváme do určitého diskomfortu, ve smyslu fyzického – když se nám námahou klepou svaly i mentálního – když máme strach z toho se zaklonit, jsme na sebe naštvaní, že nám pozice dnes „nejde“, nebo cítíme závist vůči Petrovi, který stojí už minutu na rukách a zdá se, že ho to nestojí žádnou námahu, můžeme si uvědomovat své rekce a učíme se s nimi pracovat.


V momentě, kdy jsme vystaveni stresové situaci, třeba v práci, máme často pocit, že máme jen jednu možnost jak zareagovat. Máme třeba zafixováno, že když se bojíme - například, když na nás křičí šéf – je jedinou možností ztuhnout a nechat ho se vykřičet, přestože se pak necítíme po zbytek dne vůbec dobře. Pak ale během pro nás náročné jógové pozice potkáme strach a díky každodenní praxi zjistíme, že když místo ztuhnutí jemně pokračujeme v pohybu, místo zadržení dechu dýcháme dál volně a místo vyděšeného výrazu uvolníme svaly v obličeji, je pak možných reakcí mnohem více a nemusíme být pak ztuhlí po celý den. Náročné pozice, tedy mohou být pro nás tréninkovým polem, které nám pomůže k tomu, abychom byli víc v pohodě mimo jógamatku, abychom měli na výběr jak zareagujeme, abychom lépe poznali sami sebe. A co to vlastně znamená „náročná jógová pozice“? To je na tom to nejlepší – je ta jakákoliv pozice, která nám zrovna úplně pohodlně nejde. Takže pro někoho to může být třeba hned předklon v pozdravu slunci A, tím pádem je tu pro něj už na začátku praxe možnost pracovat se sebou a zkoumat své reakce. Někdo jiný si pak musí projít několik sérií aštanga jógy, aby se potkal se svou výzvou (krása tohoto systému je v tom, že dřív, nebo později se tu s něčím, co se zpočátku zdá nemožné potkáme všichni).

I v tomto světle je pak samozřejmě pořád důležité na jógových pozicích pracovat, ale už v podstatě nezáleží na tom kdy a jestli vůbec pozici někdy „zvládneme dokonale“. Konec konců dokonalost je od „do konat“ a konec činnosti je koncem života. Takže až se budete sami sebe, nebo svých učitelů zase ptát „Kdy už konečně zvládnu založit lotos/chytit se v mostu na kotníky/ proskočit vinyásou/ balancovat na rukách“ zkuste se té otázce zasmát. A pak si uvědomit, že jsou lidé, kteří se třeba vůbec hýbat nemohou, nebo cítí při každém pohybu bolest a to, co děláte vy v tenhle moment je pro ně nesplnitelným snem. Proč vlastně chceme zamotat tělo do té, či oné pozice? Možná si myslíme, že až to zvládneme, budeme šťastní a spokojení...Když se ale zamyslíme na tím, co všech o v životě máme (zdraví, rodinu, přátele, přírodu, domácí mazlíčky, možnost se hýbat a dýchat, čas na to si přečíst jógový časopis,...) můžeme být šťastní a spokojení už teď. Takže „ Už tam jsme?“ – „Ano, pokud chceme, jsme tam už TEĎ“ ;)

 

Napsáno pro časopis Jóga DNES


Kontakt


Kateřina Burešová

Steinerova 974/20
14900 Praha 11

4 min. chůze od metra Háje
za Lidlem