Dlouho jsem měla pocit, že existuje nějaká správná a špatná cesta. Ať už se jednalo o to jak se mám chovat, co je vhodné a co není, jak provádět jógové pozice, vždy jsem rozlišovala na to co „by se mělo dělat“ a naopak na to „co by se dělat nemělo“. Jak jsem ale postupovala v jógové praxi, začalo mi pomalu docházet, že to někdy není tak úplně jasné a navíc, že naopak mnohdy se to, co mi připadá v daný moment dobré a co špatné se v průběhu času mění. To co mi přinášelo nějakou dobu užitek, potěšení a posouvalo mě dál, mě později může brzdit a nemusí mi to už vůbec sloužit. Představte si třeba, že byste celý život jezdili na odstrkovadle, které jste jako dítě možná milovali, nebo že byste pozdrav slunci dělali pořád úplně stejným způsobem, jako když jste začínali s jógovou praxí. Anděl a ďábel se dá taky vidět jako jin a jang – jeden se objevuje v tom druhém, vzájemně se prolínají a dohromady tvoří dokonalý celek. Je skvělé, když jsme milí a rádi lidem pomůžeme, někdy je ale třeba umět říct i rázné “Ne“, když toho ostatní začnou zneužívat (a to často i nevědomky, jen proto, že k tomu dáváte svolení), nebo když cítíte, že už je toho na vás jednoduše moc. Stejně tak to funguje i uvnitř našeho těla, třeba na úrovni nervového systému. Jedna část (sympatetický nervový systém) nás nakopává, dostává do stavu akce, pomáhá nám vidět věci do detailu, rozhodovat se a umět upoutat pozornost, když je ale příliš často v akci, jsme pak vystresovaní, unavení, podráždění a nemocní. Druhá část (parasympatetický nervový systém) nervového systému naopak  pomáhá k tomu, být empatičtí, uvolnění, vidět situace z větší perspektivy, kdybychom ale byli neustále v tomhle stavu nikdy bychom nic neudělali, ani kdyby byli v ohrožení naši nejbližší. To, co vnímáme jako andělské a jako ďábelské, je dle mého názoru o úhlu pohledu. V našem materiálním světě nemůže existovat jedno bez druhého a je to tak v pořádku. Máme totiž jógu a jógovou praxi. 

Díky technikám pranayamy můžeme vyrovnávat oba póly nervového systému tak, aby pracovaly v dokonalém souladu a podle toho, jestli zrovna potřebujeme zabrat, nebo odpočívat “přepínat” mezi sympatikem a parasympatikem. Díky ásanové praxi se učíme přijímat se takoví, jací zrovna jsme, plní energie i unavení - a poznávat, že jedno není lepší než druhé, učíme se přijímat se se vším, co k nám patří. Díky meditačním technikám přichází rozlišování toho, co se skutečně důležité a co jsou jen touhy našeho ega. Anděl a ďábel nemusí být nepřátelé, vlastně si myslím, že možná ani nikdy nebyli, jen jsme si jde tak zvykli vidět. Mohou být jen dvěma částmi, které vytvoří perfektní celek. Prvním krokem bude nejspíš přijmout obě tyhle polarity v sobě, být v pohodě se svým andělským i ďábelským já. A pak je přijmout i u ostatních. Když totiž lidé sami sebe i sebe navzájem přijímají se vším, co k nim patří, je hned ve vztazích (s těmi co znáte a milujete, ale i s těmi co neznáte…nebo zrovna nemilujete) větší klid a pohoda. A už to samo o sobě stojí za tu trochu snahy, nemyslíte?

 

Napsáno pro časopis Jóga DNES


Kontakt


Kateřina Burešová

Steinerova 974/20
14900 Praha 11

4 min. chůze od metra Háje
za Lidlem