„Jógin jež sedíc v pozici lotusu, nadechuje skrze nádijan a plní je pránou, dosáhne osvobození, o tom není žádných pochyb.“

Hathapradípika 1.49

O pozici lotosu se hovoří v mnoha jógových textech. Existuje více různých provedení ( třeba s rukama za zády a úchopem palců na nohou) a vedou se debaty o tom, zda musíme, pro dosažení vzestupu energie, vždy založit nejprve pravou nohu a až pak levou. Je velmi zajímavé pročíst si různé zdroje a zeptat se na názor a zkušenosti svých učitelů. Náš článek bude ale o něčem jiném – o tom, jak nás název této pozice, a především v něm ukrytá symbolika, může inspirovat. Ať už tato pozice patří do naší praxe, či nikoliv.

To jak vypadá růst lotosu, neboli vodního leknínu, je vám nejspíše známo. V celé Indii a mnoha dalších místech můžete obdivovat jeho nádherné květy. Zdobí vodní kanály a bažiny – a to i ty nejvíce znečištěné. Díky jeho oslnivé kráse si možná někdy nevšimneme, v jakém prostředí se vyskytuje. Lotos vyrůstá z bahna na dně vodních ploch. Začíná svou pouť úplně dole, ve kluzkosti a tmě a postupně směřuje za zářivostí slunce. Jeho semínko se za vhodných podmínek otevře a stonek putuje zakalenou vodou. Až když dosáhne hladiny, jeho okvětní plátky se jeden po druhém otevírají a otáčejí se za sluncem. Rostlina sice vyrůstá z bahna, ale květ je jím úplně neposkvrněn. Krása lotosového květu je ohraničena jeho otevřením při východu slunce a zavíráním při jeho západu. V noci jej zahládnout nemůžeme, ale přesto v něm zůstává potenciál – jeho květy se v celé nádheře rozvinou opět při dotyku dalších ranních slunečních paprsků.

A co si z životní pouti této křehké a zároveň houževnaté rostliny můžeme odnést my. Kdy jste naposledy měli pocit, že váš život je zrovna v ten moment tak náročný, že už nikdy nebude důvod se usmívat? Možná je to chvíle, možná pár let, ale věřím, že jsme takový pocit měli v životě všichni. A jak na danou situaci vzpomínáte nyní? Vnímáte, jak vás toto období životně posunulo? Náročné momenty v životě, kdy si připadáme jak zakopaní hluboko v dusivém bahně se nevyhýbají nikomu z nás. Ovšem lotos nám připomíná, že v té největší tmě, v tom nejtěžším okamžiku se často skrývá výživa, jež nám může pomoci k vnitřní (a možná i vnější) přeměně, která náš život pozdvihne na vyšší úroveň vnímání. Když jsme na tom nejhůř a máme pocit, že se dotýkáme úplného dna, bývá to moment, kdy si můžeme všimnout paprsku světla. Nejprve jako by byl zakrytý hustou vrstvou zakalené vody, ale s každým dalším krokem jej vnímáme jako zářivější. A když pak takové období života pomine, můžeme si všimnout, že jsme v něm odložili to, co již nebylo pro naše zdraví, radost a prosperitu potřeba. Odešli nám ze života lidé, kteří nám energii spíše ubírali, než přidávali. Přestali jsme dělat to, co nás unavovalo a vlastně netěšilo, jen jsme měli pocit, že „bychom měli tohle dělat, protože se to od nás v našem postavení/v naší roli očekává“.

Nejnáročnější okamžiky se staly živnou půdu pro naše nové já. Ne, že bychom byli jinými lidmi. Jen jsme se díky odložení a odloupnutí několika dusivých vrstev dostali zase o něco blíže k tomu, čím skutečně jsme – čistou blažeností. A jako lotos, jež každý večer zavírá svůj nádherný květ a s ranními paprsky slunce se zase bez pompy, zato svěží a krásný otevře, i my si uvědomujeme, že pomíjivost a stálost nemusí být v protikladu. Pomíjí to, s čím se identifikujeme, naše role, naše vztahy i tělo, ale zůstává naše pravá podstata. Naše duše. Atman.

Takže pokud právě prožíváte těžké životní období, jsem s vámi, taky to dobře znám. Společně pak můžeme zasednout do pozice lotosu, nebo se na krásu lotosového květu dívat, a věřit. Že z tohoto období nakonec vyjdeme vnitřně silnější, soucitnější, laskavější a trpělivější.

„Om mani padme húm“ zní budhistická mantra a připomíná nám, že všechny substance k dosažení „buddhovství“, k dosažení probuzení máme již v sobě, tam je třeba hledat.

Děkujeme za rozhovor

-jd-