Král Nataraja je vtělením Šivy ve své podobě ničitele. Tančící Šiva reprezentuje změnu. Ve svém kosmickém tanci ničí to, co již neslouží, co je zbytečné a co nás brzdí. Ničí svět na konci jeho vyměřeného času. Jen díky tomu, pak může přijít Brahma a zase znovu tvořit a úrodné půdě toho, co už přestalo být funkční a životaschopné. Pro někoho může být tato představa až děsivá, ale pravda je taková, že vše co končí, mizí, odchází, je živnou půdou pro to, co vzniká a pak vzkvétá. Můj oblíbenec Sadhguru v jedné ze svých přednášek upozorňuje na to, že na naší planetě každý den něco umírá - zvířata, lidé, rostliny,.. ale planeta přesto neváží méně...všechno se totiž stává součástí toho, co se rodí a díky tomu vše žije dál, jen v nové podobě. Koneckonců i bájný Fénix se vždy znovuzrodí z popela.
Pokud jste někdy viděli sošku (nebo sochu) tančícího Šivy, možná si vybavíte, že je kolem něj ohnivý kruh, má čtyři ruce, kolem krku se mu ovíjí kobra a jednou nohou stojí na malé postavičce skřeta. Kruh zde symbolizuje kolo samsary, cyklus narození, smrti a znovunarození. Tento cyklus si také můžete představit jako cyklus našich myšlenek a činů, které se často opakují – a nepřekvapivě – se stále stejnými výsledky. Když si toto dokážeme uvědomit, můžeme pak konečně, třeba alespoň na chvíli, pohlédnout na svoje konaní z větší perspektivy a začít si uvědomovat, kterých reakcí, zvyků a myšlenek se chceme zbavovat. Můžeme si uvědomit, co nám už neslouží a musíme to konečně pustit, abychom mohli žít život s klidnější myslí a směřovat ke zdraví, radosti a celistvosti. To někdy (a nebo možná spíše často) vyžaduje určitou divokost a nespoutanost. Jako Šivův tanec. Nataraja ve svých čtyřech rukou drží buben,
symbolizující rytmus času a současně rytmus jeho kosmického tance, v druhé oheň poznání, jež je protijedem na naši nevědomost, další dvě jsou napřaženy jedna dlaní dopředu a druhá dlaní dolů symbolizujíc rovnováhu tvoření a boření. Kobra kolem jeho krku je symbolem jedu avidyi, tedy závoje iluze, jež nám zabraňuje vidět naši pravou, božskou podstatu. Vidět to, že ve skutečnosti je naše podstata nesmrtelná. Král tanečníků pak stojí na malé postavičce skřeta, jež reprezentuje nevědomost, respektive vítezství nad ní. „Tím, že stojí na démonovi nevědomosti je schopen vidět dál, mít vyšší úroveň vědomí, což mu umožňuje povznést se nad každodenní dramata“ píše Kaivalya autor knihy „Myths of asanas“. Když pak pevně stojíme v balanční pozici krále tanečníků, můžeme svůj život vidět z větším nadhledem. Když do své jógové praxe zařadíme tuto pozici, můžeme se skrze ni naučit mnohé. Tato ásana vyžaduje nejen rovnováhu, ale poměrně velkou pružnost, odvahu jít do hlubokého záklonu a nakonec i sílu se v tom všem s klidnou myslí udržet. Pokud jste cestu směrem k téhle elegantní pozici již podnikli, nejspíš se mnou budete souhlasit, že to bylo hodně o trpělivosti a pokoře. Pokud nemáte vzácnou genetickou výbavu, nebo gymnastické základy, nejspíš nebudete s úplnou lehkostí a uvolněností zvládat tuto pozici
zaujmout hned při prvním pokusu...a možná ani při stém... a to je úplně v pořádku. V balančních ásanách je přece normální balancovat...a i z nich padat. Díky každému neúspěšnému pokusu si pak můžeme uvědomit, že když něco, v našem případě pozici tanečníka, postavíme ne úplně ideálně, je třeba to udělat znovu lépe, stabilněji a současně uvolněněji. Při vytvoření plné varianty ze svého trupu a rukou vytváříme kruh a sami se stáváme symbolem věčného koloběhu samsary, ze které je ale při vytrvalé praxi (doufejme) cesta ven. Můžeme si uvědomit pomíjivost všeho – našich myšlenek, pocitů i těla – a současně to, že za tím vším je něco, co trvá, něco čím skutečně jsme. Když se přibližujeme k pozici krále tanečníků, krále
Nataraji, Šivy, jsme konfrontováni s momentem otevření srdce, zatímco stojíme na jedné noze. Jaký pocit to ve vás vyvolává? Strach? A z čeho vlastně? Co nejhoršího se může stát? Že spadneme? Že se zesměšníme? Že neuspějeme? Proč by nám to mělo vadit? A komu (jaké části našeho já) je to vlastně nepříjemné? Tyhle všechny otázky si můžeme položit a nemusíme si na ně odpovídat...alespoň ne hned. Pojďte příště tuto pozici zaujmout hrdě. S odvahou. S uvědoměním, že život je plný změn a mnoho z nich může dávat smysl až z větší perspektivy. Možná nám některá požehnání, která přišla díky tomu, že něco skončilo, že jsme našli odvahu něco opustit a nechat odejít, dojdou až na sklonku života...a nebo, při troše
štěstí a zdravé sebereflexe, již za pár měsíců, či týdnů. Každopádně ne všechno v životě můžeme ovlivnit a momenty kdy něco končí přinášejí často takové zvláštní mrazivé vzduchoprázdno, než život napíše další kapitolu. Přesto pouštějme s radostí a klidem – král tanečníků je tu totiž pro nás, aby nám připomněl, že z každé smrti se vždycky něco nového zrodí. A v tom je velká naděje.
Děkujeme za rozhovor
-jd-