Jak se cítíme v každém jednotlivém teď závisí na mnoha proměnných. Jisté je, že se to v průběhu času mění. Střídání radosti, smutku a dalších emocí je naprsto nevyhnutelné. Je to stejné jako střídání dne a noci, teplých a chladných dní, zkrátka všeho, co se děje v přírodě jež jsme součástí. A nevím jak vy, ale já si rozhodně někdy postesknu: „Kéž by bylo mnohem víc momentů, nebo celých období radosti, proti tomu, kolik cítím strasti, smutku, bolestných pocitů, nebo prázdnoty. Stejně jako každá jiná žijící bytost chci se i já vyvarovat utrpení a být šťastná. Je to rozhodně jeden z důvodů, proč se témě denně vracím na svou jógovou podložku. Proč vstávám z postele, i když bych měla chuť se ještě zavrtat do teplých peřin. Proč jezdím za svými učiteli po celém světě a prohlubuji svoje znaloti, této fascinující disciplíny. Jógová praxe mi rozhodně dává šanci pracovat na tom, aby moje tělo bylo zdravé a mysl klidnější. Jenže... Rozhodně to není tak, že bych pokaždé, když si stoupnu, nebo se posadím na svou jógamatku vklouzla do pocitu klidu a ten mě zahalil jako jemná teplá dečka. Chtělo by se napsat „Kéž by to tak bylo“, jenže popravdě řečeno už nějakou dobu si nemyslím, že to je to o co tam jde.
Jógu a jógovou praxi vnímám jako cestu k sebepoznání. Jako cestu k tomu umět vnímat, co je pro mě skutečně dobré, když všude kolem sílí tlak na to, že by mi reklamy a firmy rády vnitily to, že to co teď potřebuji je určitý výrobek, nebo služba. Že až si koupím tyhle boty, tamto auto, nechám se takhle zkrášlít, tak pak budu skutečně štastná a spokojená. Ve světě, kde žijeme se tohle děje dnes a denně. Něco vnějšího se nám snaží namluvit, že přesně ví, co je pro nás dobré. Skrze jógovou praxi pak ale můžeme přicházet na to, jak je to ve skutečnosti. Co my v daný okamžik SKUTEČNĚ POTŘEBUJEME.
Zde se dostáváme k našemu tématu, protože to, co nám v tomto světě pomává najít rovnováhu, jsou mimo jiné naše emoce. Jsou kompasem, který nám ukazuje, zda jsme zašlI už daleko za naše hranice, za to, co je pro nás ještě dobré a přínosné, kompasem, který ukazuje se kterými lidmi se stýkat, čím se obklopOvat a jaké činnosti v životě přidávat, či ubírat, abychom se cítili v rovnováze.
Nevím jak to máte vy, ale já se s nimi stále učit pracovat. V době, kdy jsem vyrůstala a v rodině, do které jsem se narodila se emoce příliš „nenosily“ a když už ano, tak buď prosím štastná, klidná a vyrovnaná holčičko, protože pak máme pocit, že se o tebe staráme dobře. Samozejmě jsem emoce měla, ale jakoby si běžely tak nějak na pozadí. Úplně jsem nevěděla co s nimi. Když přišla nějaká, kterou jsem vnímala jako pozitivní, stažila jsem se ji všemožně udržet a když taková, co je obecně považována za negativní, hledala jsem způsom, jak ci nejdřív odehnat – skrze příliž mnoho jídla, nebo naopak jeho odpírání si (abych byla tak štíhlá, že se budu ostatním líbit a ti mě budou mít rádi, což ve mně vyvolá radost – emoci, po které bažím). Až když jsem se do jógové praxe ponořila hluběji, začaly se emoce vyplavovat častěji. Nejprve jsem z toho byla zmatená. Proč najednou v průběhu své praxe pláču? A proč mám teď potřebu se chechtat? Jakobych otevela nejakou dlouho zapečetěnou schránku a emoce z ní vybublaly na povrch jako když vaříte těstoviny azapomenete sundat pokličku. Naštěstí jsem vnímala, že v tom nejsem sama. Nebyla jsem jediná, komu se to dělo. To mě uklidňovalo. Jenže jsem tak úplně nevěděla co s tím. A bylo mi i trochu trapně. Jógová praxe má být přece místem klidu, nebo ne? A když ne klidu, tak alespoň blaženosti.
Postupem času jsem ale začala chápat, že klid neznamená nic necítit. To by spíš znamenalo to, že už nežiju. Začala jsem vnítat, že emoce není teba hodnitit jako „dobré“ a „špatné“. Spíš se dají vnímat jako příjemné a nepříjemné. S tím už se dá lépe pracovat – už jsem proto, že s konceptem příjemné/nepříjemné, čili sukha/dukha pracuje jógová filosofie. Podle ní má být naším cílem klid, který vychází z toho, že jsme svobodní. Když ale stále utíkáme od toho, co je nám nepříjemné a bežíme k tomu, kde se cítíme příjemně, tak svobodní být nemůžeme. Vnejší faktory neustále ovlivňují to, jak se cítíme a tím pádem o našem směru a našich činech nerozhodujeme my. Jako z tou reklamou na boty, které když budete mít, každý vás bude obdivovat a vy se budete cítit době, budete se cítit přijatí a milovaní. Obdobně s emocemi, ti kdo jsme vyrostli v době, kdy bylo důležité být hodnou – čili usměvavou a štastnou holčičkou, nebo šikovným a také nejlépe usměvavým chlapečkem (hněv si ještě dovolit můžeš, ale na slzy zapomeň, kluci přece nepláčou), tak se ženeme za tím, abychom byly radostní a tím pádem přijatí a milovaní. Stále hledáme radost někde vně sebe sama. Já mám ale podezření, že to není místo, kde naše radost sídlí. Ať už prožíváme cokoliv a vyvovává to v nás jakékoliv pocity, je to zážitek, který k jhám opřicházíb skrze naše smysly. Něco cítíme, čicháme, slyšíme, chutnáme, či vidíme a to v nás vyvolává určitý pocit. Jenže kde se ten pocit tvoří? Někde mimo nás? Je v těch slovech, co nám řekl náš milý, co nás tak naštvaly? Nebo je ten pocit v té úžasné voňavé broskvi, co jsme se do ní právě zakousli? No...není. Je v nás. Pocit, emoce, počitek vše se tvoří v nás. Na základě našich preferencí, toho jaký příbeh naše mysl kolem dané situace vypráví. Nazákladě toho všeho se v hlubi nás samých vytvoří pocit.
To samé se děje na jógové podložce. Praktikujeme pozice, nebo dechové techniky, nebo se snažíme meditovat a přijde myšlenka a s ní pocit.
„V téhle pozici vypadáš době, to by stálo za to vyfotit,“ a přijde radost.
„Jenže teď vytahovat telefon se nehodí,“ lístost.
„A přitom by to určite měo tolik lajků! To je ale pitomost, že se na tedy nemá fotit. Kdo to vymysel?“ - vztek.
A tak dále. Pak se zastavíme a říkáme si, že tu přeci máte zažívat klid a šup už je tu pocit, že je s vámi něco špatně a cítíte se opuštění a jako jediní na světě, co si tímhle procházejí.
Samozejmě je tenhle vnbitřní dialog trochu nadsázka, ale dosadit si můžete jakýkoliv monolog, který měla v poslední době vaše mysl.
Jenže vy nejste sami. A pokud se vám to někdy děje, tak jsem tu minimálně ještě já – protože mě se to děje rozhodně.
Co se ale u mě stalo v průběhu posledních patnácti let, co si dávám rande sama se sebou na své podložce je to, že nechávám pocity volně proudit, už se za ně nehodnotím. Když je dobrá konstelace, čili jsem v prostředí, kde se cítím bezpečně, tak si dovolím na podložce i plakat. A když není, tak si klidně v půlce praxe dojdu poplakat na záchod a pak se vratím a není potřeba nikomu nic vysvětlovat. Stejně jako moje jógová praxe, jsou i moje emoce cestou k uvolňování toho, co již nepotřebuji. Život je plný tlaků a emoce fungují jako počasí. Když se nakupí napětí, udějě se bouřka a pak je zase klid a čistý vzduch.
Takže pokud zažíváte emoce, ať už na podložce, či mimo ni, hurá. Jste lidé. A k lidství emoce neodmyslitelně patří.
Ovšem jak to krásně řekl Jan Vojáček v ze svých jedné z přednášek: „Když se staneme dospělými, je naším úkolem prožívat a projevovat emoce – na rozdíl od dětí, které se to teprve učí – kultivovaně.“ Čili s vědomím, že emoce jsou v pořádku a dějí se, nejsou naším vytvorem. Ovšem to, co pod jejich vlivem uděláme, či neuděláme, už naším výtvorem je a za toto jsme zodpovědní. Jógovou podložku tak můžeme opět vnímat jako tréninkové pole, kde se učíme si emoce dovolit. Necháme je skrze sebe procházet, stejně jako myšlenky během meditace, ale nenecháme je, aby určovaly to, jak se budeme chovat s sobě, nebo k osatním lidem.
