Brána je místem, kde něco vstupuje a často bývá někým, nebo nečím střežena, takže skrze ni nemůže vstoupit to, co nechceme. Jógová moudrost nás nabádá, abychom střežili brány svého chrámu, jimž naše tělo je, aby mohlo vstoupit jen to jež je sattvické, jež je čisté a hlavně jež je skutečně užitečné.

Brána také funguje vako vstup do jiného prostoru a třeba i do další dimenze, do míst, kde se cítíme jinak, než před branou. Brány kostelů, chrámů, jógových studií jsou symbolickým místem vstupu do posvátného místa, jež nám mohou pomoci vidět svůj život a svět z nové, širší perspektivy.

Naše relita se neustále mění. Každý okamžik dozrává nová karma a nic není jisté. To může být občas zdrojem nejistoty a obav. Co je vlastně správně a špatně? Jaký je můj další krok ve světě, kde nic není permanentní a nic netrvá věčně?

Cestou k rozlišení pak bývá to, začít vnímat vše jakou součást zajímavé cesty. Začít se dívat na vše jako nezaujatý pozorovatel, jež si je vědom, že to, že nic není permanentní, má v sobě krásu a nakonec může být zrojem uvolnění. Díky tomuto faktu totiž nemá smysl se ničím dlouho trápit.

Když pak projdeme branou jógového studia, nebo svého jógového domácího prostoru, nebo na svou jógamatku je užitečné se na chvíli zastavit a uvědomit si jemnou změnu reality. Krásné je, že je jen na nás zda si tuhle změnu v sobě uvědomíme a dovolíme ji. Když je jógová praxe naším rituálem a když náš učitel jógy ideálně vytvoří prostor pro to, aby jeho studenti mohli svou praxi jako rituál prožívat, může pokaždé pomáhat tomu, že si uvědomíme, že nejsme jen toto tělo. Že si uvědomíme, že to co se děje je součástí vyššího plánu. Může nám to pomoci k tomu, že budeme v životě radostnější a víc v klidu. Pokaždé, když praktikujeme, můžeme tak projít branou k vnimání svého života jako posvátného aktu.

Vstupem do posvátného místa a posvátného času se dostáváme do prostoru čistého vědomí. V tomto stavu čirého bytí mizí rozlišování na dobré a špatné, mizí hodnocení sebe, ostaních, toho co se děje.

V jógových textech najdeme příběh o Jayovi a Vijayovi, jež byli strážci brány Višnuova království Vaikunthy. Řízením osudu naši dva hrdinové nevpustili do království čtyři světce, jež je následne prokleli. Ti se pak narodili ve světě lidí. Když se o tom dozvěděl Višnu, nabídl Jayovi a Vijayovi dvě možnosti. Buď zůstat lidmi, prožít sedm zrození, nebo se zrodit jako nepřátelé Višnua, prožít tři zrození a pak se vrátit do Vaikunthy.

Oba bratři se okamžitě shodli. „Ó pane, je lepší být s tebou propojen jakožto tvůj nepřítel, než o tobě vůbec nevědět. Budeme-li tvými nepřáteli, budeš na nás neustále myslet a to bude naším požehnáním. Být tebou zabiti, nás osvobodí.“ Rozodli se stát se součástí Višnuových pozemských dramat která chrání dobro a ničí nepřátele dobra.

Ve všech zrozeních pak naši hrdinové plnili svou roli démonů s plným nasazením. V druhém byli zrozeni jako Ravana a Kumbakarna, ktere možná znáte z příběhu o Rámovi, Sítě a Hanumánovi. Ve všech zrozeních byli také stále plnou pozorností u Višnua. Když pak byli potřetí zabiti avatarem višnua, tetokrát Krišnou, vrátili se do jeho království jako strážci brány.

Když se na tento příběh podíváte z širší perspektivy množná si všimnete něčeho zajímavého. Je velmi tenká linie mezi žebrákem a králem, mezi neřádem a světcem. Je to jen závoj iluze, jež nám zakrývá plně vidět, pravou identitu duše. My sami si volíme svoji roli a v průběhu věků zažíváme velmi různé zkušenosti. A díky této možnosti volby se můžeme vracet i do našeho pravého domova – bezbřehého klidu a bezpodmínečnné lásky ke všem projevům bytí. Protože nakonec je všechno přesně tak, jak má být.

Parighasana je jednou z úklonovýh pozic. Dokolím si říci, že nějakou formu úklonu je užitečné provádět téměř každý den. Během našeho denního fungování se totiž většinou moc neukláníme. Úklony jsou velmi přínosné například proto, že dělají prostor pro trojdimenzionální dech. Dech jež je plně vyživující. Pozice brány současně masíruje břišnní orgány, vytváří prostor v páteři a při správném provedení pomáhá posilovat boční stranu trupu na straně, k níž se uklíníme.

Provedení.

Sedněte si na zem, natáhněte nohy dopředu do pozice hole, dandasany.

Jednu nohu pokrčte dozadu tak, že pata je vedle stejné sedací kosti ( jako v překážkovém sedu).

Posuňte nohy od sebe tak, že se mezi nimi vytvoří asi tak pravý úhel.

Dejte si ruce do pasu, navnímejte dobré opření všech ploch, jež máte na zemi a vytvořte v nádechu prostor v těle jemným vytažením se nahoru. Pak se otočte směřem od natažené nohy.

Začněte se s výdechem, uklánět, hřbet ruky, jež je níže opřete o zem v úrovní stehna, nebo lýtka a lehce se od něj odtlačte. Horní paži vytáhněte přes tělo do úklonu a nechte tělo ať samo bez tlaku rozhodně, zda se chytíte za palcovou hranu chodla natažené nohy. Volně dýchejte a vnímejte jak se na natažené straně vytváří prostor.