Já osobně jsem, si na tento výrok vzpomněla v momentě, kdy jsem loni na konci roku byla se svými studenty na retreatu na Kanárských ostrovech. Jelikož jsem maminka malé holčičky a současně miluji svou áštangovou praxi, chodila jsem si zacvičit na pláž, v pokoji bych měla své děťátko v lepším případě na zádech a v horším na prsu a praxe by byla tak maximálně dvacetiminutová. A jak jsem si tak jeden den, kdy jsem měla zrovna sílu a energii procházela pozicemi druhé série, kam patří například velmi hluboké záklony, nohy za hlavou, nebo stoje na rukách, lidé, co kolem mě procházeli občas zatleskali, nebo se zastavili a se zájmem mě pozorovali – nejspíš hledali, kde mám klobouk, kam by mohli hodit pár centů. Po praxi jsem šla zpátky za rodinou a cestou přemýšlela o tom, proč tuto praxi tak ráda nejen sama dělám, ale především předávám svým studentům. Proč vlastně jít směrem k artisticky vyhlížejícím pozicím, když velmi přínosné a naprosto dostačující může být pro mnoho lidí naučit se vědomě a správně dýchat. Proč si dávat nohy za hlavu, když cítím, že bohatě stačí tělo každý den trochu rozhýbat a s láskou a plnou pozorností projít několika nenáročnými pozicemi?

Tohle jednoduché zamyšlení mě vedlo k poměrně dlouhému vnitřnímu monologu a jeho součástí bylo i to ptát se sama sebe, jaká je moje role jako učitele jógy a co bych se měla ještě naučit a na co se zaměřit, abych pro své studenty mohla být opravdu přínosem. Ale popořadě...

Kromě ashtanga jógy je posledních několik let ještě stojkování. Můj učitel je specifický tím, že každému pomáhá najít cestu ke stoji na rukách, který je funkční pro jeho konkrétní tělo a taky tím, že téměř od začátku nacvičujeme i stoj na jedné ruce. Obě cesty mě vedou do míst, kde jsem si nikdy ani nepředsavovala, že někdy mohu být. Jako dítě jsem nikdy nedělala ani stojky, ani mosty. Ze Sokola si pamatuji hlavně to, že jsem sadla z žebřin a vyrazila si dech, až jsem byla chvíli někde mimo svoje tělo. Když jsem ve dvanácti letech začala tancovat, byla jsem ve skupině nejostýchavější a nejméně zkušená, stoupala jsem si vždycky do rohu, na trenérku dobře neviděla a moc mi to nešlo. Rozhodně jsem neměla žádnou velkou sílu, když jsem začala s jógou, spíše naopak. Byla jsem pružná, to ano, ale jelikož jsem neměla v těle rovnováhu mezi flexibilitou a silou, několikrát jsem si ve snaze dostat se do jógové pozice vyhodila žebra, nebo si jinak ublížila. Z nějakého důvodu mě ale táhlo k áštanze. Postupně, krok za krokem jsem díky této praxi začala získávat potřebnou sílu, a se silou těla začala přicházet i síla mysli. Když jsem ráno udělala pozici, nebo přechod, který bych ještě před lety u někoho obdivovala a nikdy nevěřila, že je to možné i pro moje tělo, tak mě odpoledne už nic moc nedokázalo rozhodit. Začala jsem skrze důvěru ve svoje tělo věřit i sama sobě. Začalo mi docházet, že mnoho přesvědčení která o sobě mám jsou mylná. Když moje tělo soustavným tréninkem dokáže dělat pohyby a pozice, které bych dřív vnímala jako pro sebe nemožné, jak je to s tím co ne/dokážu změnit ve svém životě? Všimla jsem si toho, že když pracuji na tom, abych zvládla něco, co je pro mě náročné, pracuji na vytrvalosti, ale učím se i nelpět na konečném výsledku. Cesta do náročných pozic je nakonec pro mě i cestou k tomu učit se trpělivosti a vnímat, že nakonec nic není nemožné. Začalo mi docházet, že když si něco nedokážu představit (jako jem to třeba měla se založením lotosu ve stoji na předloktích), nedokážu to ani udělat. Ale když se pověnuji tomu, abych si otevřela možnost, něco „nemožného“ udělat, tak se k tomu teprve mohu začít přibližovat. Obe cesty, áštangová i stojková, jsou pro mě také cesty k překonávání mnoha strachů. Traduje se o mě taková historka, kdy jsem jako malé dítě seděla na pískovišti. Děti běhaly kolem a já se na ně s úzkostí v očích dívala a opakovala jsem je „Opatlně, opatně.“ A tohle dítě v sobě často potkávám. Takové, které řaději dělá věci „opatlně“ a jen tak bez zbytečně velkého nasazení, proto, aby se náhodou nezranilo. Když nás poprvě před mnoha mnoha lety můj učitel jógy vyzval k tomu, abychom zkusili udělat stoj na rukách – tak že se vykopneme nohama a opřeme je o zeď – já jako jediná jsem seděla v rohu, třásla se a doufala, že si nikdo nevšimnne, že tam jsem. Jenže to, co neovládáme my, ovládá nás. A mě nebavilo být otrokem svého strachu. Tak jsem postupně stojky začala zkoušet. Stejně jako s áštangovou praxí jsem měla to štěstí, že jsem potkala učitele, jež má v sobě tu správnou směsici laskavosti a disciplíny. Dodala jsem si odvahy, nebo mi ji ve mně možná ukázali mí učitelé, a začala zkoušet to, čeho jsem se šíleně bála.

Tato cesta, směrem k náročným pozicím mi vždycky připomene, že limity si stanovujeme jen my sami. Možná nám někdo kdysi řekl že v něčem nebudeme nikdy dobří, nebo dokonce, že něco nikdy nezvládneme, ale zda na tuto hru přistoupíme, je jen naše volba. Když jsme si jistí, že něco zvládneme, nemáme problém do toho vložit energii. Ale co když o sobě pochybujeme, nebo se něčeho bojíme? Kolik energie vložíme v topmto případě?

Když jsem přemýšlela nad tím, zda je k něčemu dobré to, že umím lidem dodávat odvahu zkoušet to, co pro sebe považují za nemožné, dospěla jsem v názoru, že rozhodně ano. Dospěla jsem k tomu, že tohle je moje cesta. Existují učitelé jógy, kteří perfektně znají filosofii, učitelé jógy jež ovládají jógovou terapii a propojují jógovou praxi smysluplně s ajurvédou. A to je skvělé. Rozhodně se chci v těchto směrech také vzdělávat. Ale cítím, že mým hlavním darem je aktuálně to, dávat lidem zpět do rukou zodovědnost za to, co věří, že dokáží, nebo nedokáží. Dávat jim laskavě a s trpělivostí a soucitem, nástroje k tomu, aby v sobě nacházeli vetší pružnost a sílu. Aby si uvědomili, že limity, které mají v hlavě jsou nakonec jen tam...s jejich schopnostmi a tím, co mohou v životě dělat, nebo nedělat, to nijak nesouvisí.

A je to tedy s těmi náročnými, cirkusovými pozicemi? Za mě, pokud vás to láká a máte z toho radost, jděte do toho. Ne kvůli tomu, abyste měli mnoho sledujících na sociálních sítích, nebo hodně „lajků“, to může být cesta k tlačaní na pilu a ke zranění, ale jen a jen kvůli sobě. Kvůli tomu, abyste si mohli uvědomit, že dokážete cokoliv, do čeho s vášní a radostí vložíte svoji energii. Já osobně se teď přibližuji ke stoji na jedné ruce a mám pocit, že „tohle už není pro mě“. Necítím, že by mi chyběla síla, ale jakobych narážela na skleněný strop. Pokaždé přenesu váhu na jednu ruku, druhou odlehčím a...spadnu. Pomalu, ale jistě si ovšem uvědomuji, že jsem to nakonec zase jen já, kdo rozhoduje, zda posunu tenhle limit. Takže sbírám odvahu. Učím se věřit. Svému tělu, své mysli, sobě. A věřím i vám! V čemkoliv, do čeho se chcete pustit. Ať je jógová praxe vaším tréninkovým polem pro život. Abyste ho mohli prožít v radosti, hravosti a důvěře v to, že vše nakonec dobře dopadne a pokud to dobře nedopadlo, tak ještě není konec :))