Stalo se to tak… Mladý královský syn Ráma se vrátil z cest po kraji a ztratil svou obvyklou veselost a bezstarostnost. Jeho představy o světě, jako krásném místě byly v troskách. Jak jen může byt na světě tolik utrpení? Tolik bolesti? Jak může být veškeré lidské konání tak nesmyslné a jen vedoucí k nevyhnutelnému konci? Stejně jako Buddha, než se stal probuzeným, i mladý Ráma byl překvapený, jak jiný je svět za branamy paláce. Rámův otec Dašarata byl ale jeho stavem velmi znepokojen. Jakoby to ani nebyl jeho syn. Povolal proto mudrce Vašistu a doufal, že mu tento moudrý muž pomůže najít cestu zpět k radosti ze života. Mudrc si od otce vyslechl co syna trápí, vše o jeho náhlé apatii a ztrátě elánu. Vašista však nepokládal Rámův stav za nic špatného. Právě naopak. Vycítil, že mladý princ je připraven vykročit na duchovní cestu a tak jej začal učit. Jejich rozhovory popisuje spis Jóga Vašista, který má v překladu před 5000 stran. My se dnes podíváme jen na několik z mnoha mouder, které v téhle obsáhlé rozmluvě vyjevil učitel svému žáku. Vašista se přišel představit skleslému Rámovi, ten však neskrýval svou skepsi. Jak by mohl byť i sebelepší učitel pozvednout jeho ducha. Vždyť situace ve světě lidský úděl v něm se zdá tak špatný, že to nikdo i s největší snahou a nejčistšími úmysly nemůže změnit. Vašista však princi vysvětlil, že to není to o co by se chtěl snažit, a že jeho vidění světa jako místa plného utrpení, bolesti a konaní beze smyslu je přesně to co potřebuje, aby získal zpět své nadšení a zápal. Tohle asi známe všichni. Někdy prostě musíme dosáhnout svého absolutního dna, abychom se mohli odrazit zpět a vyplout na hladinu, kde opět cítíme září a teplo hřejivého slunce. Jen ta duše, která cítí potřebu transformace a vidí, co jak by se dal svět změnit k lepšímu, je předurčena k duchovnímu růstu.  Neznamená to to, že nejsme spokojeni s tím, jak věci jsou, ale to, že nejsme spokojeni s tím, co neslouží naší duchovní praxi. Ten, kdo pochopí tenhle jemný rozdíl pak může využít cestu jógy k tomu, aby byl stále více spokojený, zatímco pouští to, co už mu neslouží. Abychom pak mohli na této cestě konat a současně nebyli zmítáni mezi nadšením, když se nám naše představy daří naplňovat a sklíčeni, když to zrovna nejde, je třeba stát se jivamuktou. Duší jež je osvobozena, zatímco tělo stále trvá a koná. Jiva je individuální duše. Unikát jež se projevuje skrze práci, rodinu, talenty a vášně. Mukti je sanskrtské slovo jež znamená “osvobození”, nebo “svoboda”. Znamená to tedy to, že individuální duše splývá a absolutnem a my jsme současně v tomto světě i mimo něj. Krásnou metaforou, jež se objevuje v textu Jóga Vašista je příběh o vráně a kokosovém ořechu. Vašista pobízí mladého Rámu k tomu samému, jež nás nabádá Buddha. “Jednej tak, jakoby vše co děláš mělo změnit svět, zatímco si uvědomuješ, že vše co konáš nemění z pohledu světa vůbec nic.” Jógové učení je plné podobých paradoxů. V tomhle přirovnání mluví Vašista o vráně, jež přistane na stromě v tom samém momentě, kdy z něj spade kokosový ořech. A teď se nabízí otázka. Způsobilo přistání vrány pád kokosu? Nebo byl kokos zrovna v ten okamžik tak zralý, že by upadl tak či tak? Vašista pokládá tuto otázku Rámovi dokonce několikrát a směřuje ke stejnému ponaučení jako v rozhovoru Krišny a Arjuny v Bhagavadgítě. Naším úkolem na tomto světě je konat, aniž bychom byli připoutání k výsledkům našeho konání. Můžeme celý náš život vidět jako hřiště, kde procvičujeme svoje dovednosti a dostáváme nespočet možností k tomu opravit svoje akce, když se nám nepovedou. Pak to jestli přistání vrány způsobilo pád kokosu, nebo byl prostě čas kokosu pro to, aby opustil svůj mateřský strom, není důležité. Záleží hlavně na tom, že pokračujeme ve využívání svojí zkušenosti v lidském těle k myšlenkám, slovům a činům a doufáme, že tím ovlivníme více kokosů. Jako když se potkáme s přítelem, uděláme pro něj něco laskavého a tím mu pomůžeme. Jestli pak byl zrovna čas, kdy přítel měl obdržet laskavost, nebo je to námi a naším činem, na tom pak už nezáleží. To, že tak učiníme je ale důležité pro náš spirituální růst. A nejdůležitější je, že se nikdy nevzdáme naděje, že naše činy pomohou světu ke změně k lepšímu, i kdyby to bylo tak, že je zrovna ten čas, kdy se svět má změnit.