Do severských zemí, jsem se chystala už dlouho, nenaskytla se ale žádná vhodná příležitost. Letos v lednu jsem ale vyrazila do Thajska za učitelem, který mě dlouho inspiroval – do té doby jen skrze rozhovory a videa na internetu – a shodou okolností je to Fin. Retreat s ním byl tak inspirativní, že jsem hned věděla, že se s ním chci brzy potkat a tak jsem v létě vyrazila směr Helsinky.

Petri Raisenen je bývalý lidový léčitel a jeho jógové pobyty jsou specifické tím, že jsou vždycky úplně mimo civilizaci. Abych si Finsko užila pořádně přiletěla jsem už několik dní před retreatem a ubytovala se v centru Helsinek, kousek od jeho jógové shaly (jak jinak?  ).

Už při přistávání mi tahle země učarovala. V mnoha městech, kam jsem v posledních letech za jógou cestovala byla zeleň spíše výjimkou, tady se ale přistávalo v podstatě v lesích. Ubytovala jsem se ve svém útulném AirBnB a kromě parků byla překvapena ještě teplotou vzduchu – bylo skoro 35 stupňů. V duchu jsem si spílala, že jsem si vzala tolik mikin a teplé ponožky a vyrazila na obhlídku okolí. Jelikož Helsinky leží u Baltského moře, moje první kroky vedly na pláž. Moje hostitelka navrhovala vydat se na místo, kde se do vody sváží skály a nechodí sem tolik lidí, moje porouchaná navigace mě ale přivedla na hlavní pláž. Tolik lidí pohromadě jsem neviděla skoro ani v hlavní sezóně na pláži ve Slovinsku, jeden Fin vedle druhého si tu užívali teplého večera. Voda tu byla hodně mělká a nechtělo se mi nechávat věci bez dozoru, vyrazila jsem tedy hledat doporučené místo. Na skalách bylo kouzelně, lidé vypadali důvěryhodně a tak jsem si troufla nechat věci bez dozoru a zaplavala si při západu slunce v nádherně čisté vodě. Perfektní začátek finského dobrodružství.

Druhý den jsem se vydala na ranní jógu a pak hned zkoumat město. Jelikož bylo pořád hodně teplo, přišla mi jako nejlepší varianta skočit na loď a vydat se na ostrov s proslulou pevností Suomenlinna. Kolem Helsinek je přes 300 ostrůvků, ale průvodci doporučují především tenhle. Cesta lodí trvala asi půl hodinky a byla příjemně osvěžující. Na ostrově jemně foukalo a procházení se útrobami pevnosti z 18.století bylo pro tohle počasí naprosto ideální. Finové milují pobyt v přírodě, tak jich tu mnoho sedělo u vody v parcích a já se k nim ráda přidala. Na odpoledne jsem měla dohodnutou prohlídku města s focením. Sympatická slečna se mnou dopředu vybrala lokace, které jsou fotogenické a typické pro Helsinky. Procházely jsme od krásných zdobených kostelů, přes malebné uličky, kde má každý dům jinou veselou barvu až do přístavu, kde je cítit vůně moře. Všude jsme udělaly pár fotek a já se od fotografky Ruby dozvěděla, že je původně z Koreje, život ve Finsku si zamilovala a jediné, co jí tam vadí jsou dlouhé a temné zimy. Naši fotoprocházku jsme zakončily u nádherného bílého kostela, dominanty finského hlavního města a já byla nadšená tímhle městem i touhle veselou talentovanou slečnou.

Další den jsem opět začala jógou a rozhodla se, že nebudu nic plánovat. Teplota vzduchu o dost klesla, a já pochopila, že to, co jsem zažila předchozí dny byla spíš výjimka, nikoliv pravidlo. Na mapě jsem si označila jen jednu kavárnu, kde mají prý nejlepší skořicové šneky v celých Helsinkách - a jelikož je to něco jako „národní druh pečiva“, tak už to něco znamená. Nejprve jsem narazila na kostel vybudovaný přímo ve skále. Něco tak úžasného jsem už dlouho neviděla, Žádná přezdobenost, oltář z jednoho kusu kamene z doby ledové a varhaník hrající jednu nádhernou melodii za druhou na největší varhany, které jsem kdy viděla. Pak jsem dál bloumala městem a došla až na pláž. Tentokrát byla úplně prázdná. Když zrovna nefoukalo, tak sluníčko docela příjemně hřálo, a atak jsem vytáhla z batohu knížku, chvíli si četla a pak usnula. Probudila jsem se s příjemným pocitem osvěžení – cítila jsem se tu tak bezpečně a v pohodě. Vydala jsem se dál na cestu a přemýšlela o tom, že jsou rozhodně státy ( a není jich málo), kde bych si takhle pospat nemohla, a pokud ano vzbudila bych se už bez mobilu a bez peněz. Došla jsem až k doporučené kavárně na první pohled mi učarovala. Červenobílý domeček na břehu moře, s výborným pečivem ucházející kávou a pohodovou atmosférou. O šneka jsem se podělila s sýkorkou, načerpala síly a vydala se dál. Jelikož jsem neměla žádný plán, mohla jsem být jedině překvapena. Nejprve parkem s kopečkem a lavičkou s výhledem na město a moře, kvetoucí, omamně vonící růžovou zahradou a nakonec půjčovnou paddleboardů. Přemýšlela jsem o tom jen chvíli a už vyrážela na jezero a odtud na řeku. Pán z půjčovny po mě nechtěl ani doklad, ani zálohu na plovák a já si říkala, že v téhle zemi bych mohla žít. Vyrazila jsem domů přes večeři v malebné restauraci v parku a další nádherný kostel, tentokrát maličký jen ve dřevě a těšila se na další den plný dobrodružství.

Na poslední den v Helsinkách jsem si přes AirBnB dohodla výlet do lesů kousek za městem. Usměvavá šéfkuchařka mě vyzvedla u bytu a odvezla do krajiny svého dětství. Sbíraly jsme borůvky, povídaly si o tom, jaké je to žít ve Finsku a neustále narážely na místa, kde majitelé pozemků staví pro případné příchozí sruby a týpí, kde můžete kdykoliv přespat (ve Finsku platí tzv. „all man’s right“, což znamená, že můžete vstoupit na číkoliv pozemek, ale samozřejmě na něm nemůžete třeba stavět). Lidé vlastní části lesů, ale nemají problém s tím, že tam lidé sbírají lesní plody, ale i táboří. Chodí sem pravidelně i školní třídy, aby se děti naučily být v souladu s přírodou a vyzkoušely si třeba, jaké to bylo žít v době kamenné. Moje průvodkyně mi ukázala, že se dá jíst kořen kapradiny, uvařila neskutečně dobrou lososovou polévku, nabídla domácí borůvkový koláč a uvázala lano ke stromu, abych se mohla vykoupat v lesním jezeře a bezpečně se z něj dostala ven. Nakonec mi věnovala recept na obě dobroty a domácí marmeládu. Víc vítaná jsem se necítila snad ani jako dítě u babičky.

Zbytek mého pobytu ve Finsku probíhal na bylinkové farmě, 3 hodiny autobusem od Helsinek. Každé ráno jsme praktikovali jógu, užívali si jídlo vařené s láskou ze surovin vypěstovaných na farmě a poznávali se s ostatními praktikujícími. Každý Fin má prý doma saunu a když ne, tak ji mají alespoň pro celý bytový dům jako společnou. Bylo tu tedy úplně běžné, že si studenti jógy dali praxi, úplně se u ní zpotili a hned po ní vyrazili do sauny. Měli jsme rozdělené časy pro ženy a muže. Co mě zaujalo byl fakt, že ač finové obecně mají obrovský osobní prostor, na zastávkách hromadné dopravy stojí tak daleko od sebe, jak je to jen fyzicky možné, a pozemky mají tak veliké, aby se se sousedy nepotkali ani jednou za měsíc, v sauně a v sudu s horkou vodou, nemají problém se namačkat tak, aby se jich tam vešlo co nejvíc :-D. 5 dnů uplynulo jako voda. Lekce jógy střídaly lekce zpěvu – v sanskrtu i finštině. Poslední den jsem vyrazila k blízkému jezeru, slunce se klonilo k západu a já tu byla úplně sama. Voda se třpytila a lákala k vnoření. Ještě nikdy jsem sama bez plavek do vody v přírodě nevkročila. Pak mi ale v hlavě proběhla slova jedné z dam, co se mnou spaly na pokoji. Ptala jsem se jí, jestli mám do sudu s horkou vodou, co jsme měli na zahradě, jít v plavkách, nebo bez. Podívala se mi zpříma do očí a pravila: „It’s better for your soul, if you go naked“. Tak jsem odložila všechny svršky, ponořila se do chladivé vody a nahlas se rozesmála. Můj život i moje poselství je o tom, že můžeme být svobodní, jen je třeba uvědomit si a pak odložit svou nesvobodu. V tom momentě jsem svou svobodu cítila až do morku kostí a děkovala moudré kamarádce za inspiraci. Finsko mě okouzlilo a pomohlo mi zase o něco lépe pochopit, kde je mi dobře a co v životě potřebuji, Pokud přemýšlíte o tom, že tam vyrazíte, rozhodně jeďte, stojí to za to!

Napsáno pro časopis Jóga DNES.