Proč praktikovat jógu? Zdá se vám tahle otázka zrovna v tomhle jógovém časopise zbytečná? A položili jste ji někdy sami sobě? Tenhle seriál bude o tom, co mě osobně dává motivaci se (někdy i velice brzy ráno) postavit na jógamatku a začít se hýbat a dýchat. Nevím jak to máte vy, ale moje první motivace k jógové praxi, nebylo změnit celý svůj život... ale nakonec se to tak nějak postupně a nenápadně stalo. V podstatě pokaždé, když dopraktikuji a pak i během dne si uvědomuji, čím jógová praxe obohatila a obohacuje můj život. Co je díky ní pro mě snazší, srozumitelnější, víc v pohodě. A o tyto poznatky bych se s vámi v tomto seriálu článků podělila. Věřím, že vám přinesou motivaci dál jógovou praxi prozkoumávat, ať už s ní zrovna začínáte, nebo jste již mnoholetými praktikanty.
Mojí osobní praxí je aštanga jóga a ta mi dala mnoho mnoho pozitivního do života. Jsem ale přesvědčena, že jde spíš o osobní preferenci, než o to, že se bez zrovna téhle konkrétní ásanové praxe nikam v životě neposunete . Jinými slovy věřím tomu, že každá pravidelná a s nadšením prováděná jógová praxe bude mít na náš život silný (v ideálním případě pozitivní) dopad.
Loňský rok byl pro mě – a věřím, že i pro vás – velice zajímavým. Z hlediska mé jógové praxe i života jako takového.
Začalo to už v lednu, kdy mě na jógovém retreatu v Thajsku pobolíval loket. Nejprve to jen rušilo mou praxi, pozice, které už nějakou dobu pohodlně fungovaly, najednou vyžadovaly modifikaci, nebo se některé dny nedaly dělat vůbec. Pak ale mi bolest lokte nedovolovala plavat, zvedat těžší věci a nakonec už bolel i když jsem nedělala nic.
Co s tím? Rozhodla jsem se to řešit.
Šla jsem na několik thajských masáží – jedna z nich trvala skoro 3 hodiny, byla velice intenzivní, ale jelikož šlo o vyhlášenou „ostrovní šamanku“, tak jsem věřila, že je to známkou toho, že se moje bolest brzy vytratí. Zhoršila se. Kromě lokte se přidala bolest pod lopatkou, ale já stále věřila, že s toho jako pokaždé vypraktikuji. Po 14 dnech jsme letěli domů a já si říkala, že doma vezmu jógovou praxi trochu více zlehka. Po více než 30 hodinách cesty – loď, mikrobus, letadlo a letadlo jsem zjistila, že se nemohu hýbat vůbec. Cokoliv jiného něž leh na zádech se správně vypodloženou hlavou byl čirou agónií. O praxi ásan nemohla být ani řeč. Najednou jsem z „praktikuj každý den, alespoň trochu“ byla na „jsem ráda, když si dojdu na záchod a nezblázním se bolestí“. Mí ozkoušení fyzioterapeuti byli všichni vytíženi, ale po 2 dnech doma vleže se mi podařilo se dostat k velice zajímavé paní doktorce. Její přístup byl jemný, krok za krokem, nic neuspěchat a mě se začalo pomalu dělat lépe. Pochopila jsem ale, že tohle je důležité volání mého těla: „Je třeba to pojmout jinak“.
Během začátku roku jsem konečně zašla lekce continuum movement, workshopy o psoatu, pánevním dnu a křížové kosti, vyzkoušela feldenkreisovu metodu a začala chodit na floating. Všude se v podstatě jen vědomě dýchalo a dělaly se velice jemné pohyby. Bolest postupně ustupovala, k superjemným praxím se začala vracet ta moje, aštangová. Bez očekávání, s menšími rozsahy, bez toho, že by „musela“ probíhat 6 dnů v týdnu, nebo že bych „musela“ dojít až ke konkrétní ásaně. Po pár měsících jsem se vrátila i ke stoji na rukách a přidala k němu hodně visení a jemnou práci lopatek ve visu. Co mi ale zůstalo jsou dny, kdy mojí praxí je vědomé mytí nádobí, věšení prádla, nebo výroba datlových tyčinek. Momenty, kdy jsem tak nádherně v tady teď, ze mě do meditativního stavu místo perfektní pozice lotosového sedu a odříkávání manter dostane poslouchání zvuků při úklidu kuchyně.
Pozice a přechody, se vrátily a byly ještě stabilnější a příjemnější. Objevila se obrovská vděčnost za to, že můžu. Že se můžu bez bolesti hýbat. Že mi tělo dovolí stát na rukách, skákat v chaturanze a cítím ho do mnohem větší hloubky a pohyby jsou mnohem kotrolovanější.
Tenhle celý proces mi pak pomohl s tím, když se začala měnit situace kolem mě. Když jsem zavřela jógové studio poprvé i podruhé. Když se přestalo dát cokoliv plánovat ( a přiznávám si, že tohle bylo důležitou součástí toho, co jsem v životě považovala za nutnost k udržení pocitu stability a klidu). Když jsem rušila jeden jógová retreat za druhým – se svými učiteli i studenty. Už jsem věděla, že umím začít znovu . Věděla jsem a měla vyzkoušené, že zpomalení umí být dobré. Umí nastavit věci tak, že pak fungují čistěji a efektivněji. Že není třeba na ničem lpět. Co je naše, to se nám vrátí a co se nevrátí, to naše nikdy nebylo.
Jedna z mých nejoblíbenějších patanjaliho jóga súter je „Abhyasa vairagia tan nirodaha“ – „Klid přichází když je snaha a odevzdání v rovnováze“. A tady je čas vrátit se k tomu, kde jsem na začátku své letošní cesty udělala chybu – za kterou je třeba se netrestat, ale rozhodně stojí za to se z ní poučit. Měla jsem pocit, že když se objevila překážka na cestě, je třeba s tím hned něco „udělat“. Místo zpomalení a důvěry v sebeléčivý potenciál svého těla, jsem to chtěla „řešit“. A tohle si beru z toho loňského roku do toho současného. Tohle si beru se své jógové praxe do života mimo jógamatku. Víc plynout, méně tlačit. Víc sledovat, méně se snažit ovlivnit výsledek. Víc jen být. Tady a teď.
Napsáno pro časopis Jóga Dnes