Člověk mívá z každé země trochu jiné pocity. Moc se mi nezamlouvá myšlenka, že lidé jednoho národa mají nějaké jasně dané stejné povahové rysy. Přecijen lidi vstřícné, i méně vstřícné, lidi pocitivé i nepoctivé najdete v každé zemi. Ale pravdou je, že v každé zemi pozoruji určité tendence, které se projevují více, než jinde. Mým současným místem pobytu je Miami beach. Místo, které je pro mnohé synonymem večírku, vysportovních těl a nicnedělání na bílé, písčité pláži. A shodou okolnosti je tímhle dost blízké místu, kde jsem byla za svým posledním dobrodružstvím a take místu, kam se ráda vracím - indickému Goa. Přestože mají tahle dvě místa mnoho společného, rozhodne mezi nimi najdete i mnoho rozdílů. A jsou to rozdíly hodně odpovídající faktu, že jedno tohle sluncem zalité místo se nachází v USA a to druhé v Indii. Hlavní rozdílností, která mě už první den zaujala je postoj místa a jeho obyvatel k PRAVIDLŮM. Když totiž dorazíte na pláž na Miami beach, už u vchodu vás uvítá cedulka s tím, co se tu smí a co je zakázané. Na pláži v Goa vás uvítá tak akorát prodavač kokosů...a toulavý pes...a stádečko krav...a neodbytná prodavačka sarongů...všichni se stejnou vehemencí...tedy kromě krav, ty jsou přeci posvátné a nebudou s vámi ztrácet čas. Ale zpátky k pravidlům. Miami i Goa jsou u oceánu, takže tady určitě zažijete vlny. Někdy vysoké, jindy zase jen drobné, ovšem určitě se dostaví. Postoj k nim, mají ale obě místa (a podle mě i země) dost odlišný. Zatímco v Goa můžou být vlny sebevětší, plavčík - který je na každých pár stovkách metrů prostě vyvěsí vlaječku s příslušnou barvou podle výšky vln a čeká, co se bude dít. Skoro nikdy nezasahuje staly se v podstatě nikdy nikdo netopí. Tady v Miami jsou budky plavčíků na dohled (a téměř i na dosah) od sebe. Kdykoliv jsou trošku vlaky, plavčík píská na každého, kdo jde do větší hloubky než po ramena. Když vidí, ze se dítě ( rozuměj osoba do 18 let) cachtá i jen na pobřeží a nemá hned vedle sebe rodiče, už je napomíná, aby si potomka hlídali. Dalo by se to pojmout tak, že v USA jde prostě mnohem víc o bezpečí občanů. Co to ale ještě znamená? Já osobně v tom vidím i určité nebezpečí. Samozřejmě nejde jen o pláže, to byl jen jeden příklad z mnoha. Ale obecně o to, ze se člověku vezme jeho osobní zodpovědnost. Řekne se tady máš mantinely a mezi nimi se pohybuj. Takhle jsme to nastavili podle toho, jak to zvládne běžný člověk a podle toho se budeš řídit i ty. Kde je ovšem pak osobní zodpovědnost člověka. Každý přece může odhadnout jestli je silný plavec, nebo slabší, jestli poplave o trochu dál, nebo ne. A samozřejmě se s tím pojí určité riziko. Co je na tom ale špatného? Mám pocit, ze čím více je pravidel, tím méně lidi přemýšlejí o tom, co oni sami zvládnou, co je v souladu s přirozeným řádem, s ohledy k lidem okolo. Je tohle ten směr, kterým by se měl svět vydat? Co když ta cesta může být i jiná? Cesta vnímání lidi okolo nás a co pro ně můžeme udělat. Cest vnímání svých vlastních možností a talentu a jak je posouvat a rozšiřovat. Cesta která nepotřebuje pravidla z vnějšku, protože my sami víme, co je v daný okamžik správné s co není. Jen jsme to třeba zapomněli rozlišovat. Protože tu je pořad někdo, kdo nám říká, jak to má být. A my buď rebelujeme a jsme v tím sami, takže nás to semele, nebo se přizpůsobujeme, ale vnitřně cítíme, že by to šlo i jinak a cítili bychom se pak mnohem lépe.
Samozřejmě jsou i věci,ve starých by se Indie mohla poučit od Ameriky -třeba sbírání odpadu. A taky v Goa není tolik vysportovaných těl, ale ani tolik těch velikých...ale o tom zase jindy :))