Bylo to tak. Velký Šiva je mimo jiné znám svou neutuchající láskou ke své družce Šakti. Ta má mnoho inkarnací a s tím i mnoho jmen. V jednom ze svých mnoha životů byla známa jako Satí (neboli pravdivá). Satí byla dcerou krále Dakši, který Šivu neměl zrovna v lásce. O budoucím choti pro jednu

ze svých dcer měl jiné představy. Dredatý bůh pokrytý popelem, jenž tráví čas v meditačním transu na vrcholu hory nebo divokým tancem, navíc známý svými nestálými náladami, to rozhodně nebyl. Dakša byl naproti tomu ztělesněním božské tvořivé energie, která je v bráhmanách ztotožněna s mocí obětního rituálu a spojována s obratností kněží, již zajišťují, aby se tento rituál neminul účinkem. V podstatě byli svými protiklady.

Satí ale měla jasno, jejím vyvoleným byl Šiva a nikdo jiný neměl v jejím srdci místo. Když pak došlo na moment, kdy si měla vybrat manžela, neváhala ani minutu a božský Šiva to cítil stejně. Ti dva spolu odešli žít, ale Dakša to rozhodně nijak dobře nepřijal a nehodlal to nechat jen tak být. Aby dal najevo, jak moc se sňatkem Satí a Šivy nesouhlasí, uspořádal velký ohňový rituál. Obrovskou jadžňu. Na tu pozval snad úplně všechny, ovšem svou dceru a jejího vyvoleného úmyslně vynechal.

Satí byla zničená. Její vlastní otec jí dal najevo, že s ní nechce mít nic společného. Taková urážka, takové ponížení. Prosila Šivu, aby na oslavu šli, i když nebyli pozváni. „Proč bych chodil někam, kde mě očividně nechtějí?“ podivoval se Šiva. Ovšem Satí trvala na svém, a tak vyrazila sama.

Když dorazila, její otec využil příležitost k tomu, aby ji ještě více ponížil. „Že bys konečně dostala rozum a opustila to zvíře, co sis vyvolila za manžela? Neříká se mu taky král netvorů?“ smál se Dakša. „On je v jedno-
tě s přírodou a nesnaží se uzurpovat zvířata, aby se chovala podle jeho vůle,“ bránila Satí svého manžela a celá sešlost se dobře bavila. Satí se ale rozlítila. Takhle jejího muže nikdo urážet nebude! „Jelikož jsi mi dal tohle tělo,“
řekla otci, „tak s ním už více nechci být spojena!“ vykřikla a pohroužila se do intenzivní meditace. Satíino úsilí bylo tak silné, až její tělo vzplálo a shořelo (podle jiných zdrojů se vrhla do plamenů obětního ohně, ovšem výsledek byl nakonec stejný). Satí už nebyla mezi živými.

Šiva okamžitě věděl, co se stalo. Přeci jí říkal, že tam nemají chodit, a ona ho neposlechla. Jeho zármutek byl srdcervoucí. A po něm přišel hněv. To Dakša, ten za to může. Kvůli jeho ješitnosti a tvrdohlavosti je teď Satí mrtvá. Šiva byl nepříčetný, vytrhl jeden ze svých dredů a hodil jej přímo doprostřed oslavy. Z dredu se v mžiku stal udatný bojovník. Vírabhadra (víra – hrdina, bhadra – dobrotivý). Ten povstal ze země s mečem v ruce (bojovník 1), namířil ho směrem k Dakšovi (bojovník 2) a uťal mu hlavu (bojovník 3). Najednou byli všichni plní strachu. Vírabhadra pokračoval s utínáním hlav a údů, a kdo mohl, utíkal.

Pak se však uprostřed této krvavé scény objevil Šiva. Tohle přece nechtěl. Jen byl zničený z odchodu své milované ženy. Místo hněvu teď pocítil soucit. Vstřebal Vírabhadru zpět do svého těla a rozhodl se Dakšovi věnovat znovu život. Jenže nemohl najít jeho hlavu. Nasadil mu tedy hlavu kozla. Dakša byl tak vděčný za Šivovu velkorysost, že mu děkoval a mnohokrát se omlouval za svou zpupnost a neomalenost.

Co si vzít z tohoto příběhu? Třeba to, že i bohové občas podléhají svým emocím a mají v sobě hněv, touhu po pomstě nebo zuřivost. Že je normální prožívat momenty, kdy máme chuť do něčeho praštit. A někdy to i uděláme. Když už se to ale stane, měli bychom, až emoce projde naším systémem, najít odstup a uvědomit si, zda to, co jsme na její vlně učinili, bylo opravdu nutné. Zda není čas se omluvit, dát věci do pořádku. Jestli by to nechtělo příště, až se něco podobného stane, zachytit vzdouvající se emoci dřív a třeba ji nasměrovat do nějaké produktivní činnosti, nebo alespoň praštit do něčeho, co není snadno rozbitelné (já jsem se například rozhodla si domů pro tyto momenty pořídit boxovací pytel). Nikdo z nás není dokonalý (a koneckonců dokonalost znamená konec konání a tím i konec života, takže je to vlastně dobře), když si tohle uvědomíme a pak to i přijmeme, můžeme být tolerantnější ke svému okolí, k lidem, co to mají občas stejně jako my. Až budete příště praktikovat pozici bojovníka, zkuste si uvědomit, co vám připomíná. Pokuste se přijmout a obejmout vše, čím jste, se všemi svými emocemi, které máte často tendenci hodnotit jako „dobré“ a „špatné“. Koneckonců bez momentů, kdy ztrácíme kontrolu, bychom si nemohli uvědomit, jak důležité je na sobě pracovat a postupně směřovat k hlubokému klidu a rovnováze. A když se nám to příliš nedaří, budiž nám útěchou, že i bohům to občas ujede.

Děkujeme za rozhovor

-jd-