Jsou dny, kdy nedělám žádné jógové pozice…

Většinou se to děje záměrně, čili dávám si v týdnu jeden “den volna”, ale občas, když se nějak ten den volna neuděje, tak si tělo takový den vytvoří (a nebývá to úplně příjemné, tak se snažím na to myslet, ale někdy mi to prostě nevyjde - čili přijde nějaké oslabení a tělo si řekne důrazněji).

Takový den byl i včera.

 

V půlce dne, kdy jsme s mou holčičkou seděly na zahradě, dávaly si báječný čerstvý oběd (cuketové placky a hummus, protože když jsem jí dala na výběr, odvětila, že si dáme cuketové placky a budeme je namáčet do hummusu - bylo to báječné - ta holka má vkus ), vonné tyčinky vydávaly omamnou vůni (vždycky mě přenesou zpátky do Asie) a jemně nám hrály mantry mě to udeřilo…

…jsem plně přítomná!

V ten konkrétní okamžik jsem byla jen tady a teď a bylo mi úplně nejvíc krásně. Byla jsme plně v józe. V jednotě s tím, co jest. A žádná ásana k tomu nebyla potřeba. Ba ani jógamatka.

 

“No jo, to se ti to říká. Měla jsi pohodu a to se pak vnímá teď a tady jako nic.” možná vás napadlo…

…ráno před  tím jsem se ale probudila do dalšího superhorkého dne, s lešením kolem celého domu, s řemeslníky za každým oknem a vidinou toho, že se necítím se svým zablokovaným krkem nikam vyrážet, protože představa, že pojedu zase u k vodě těžké tašky a ještě batole (máme období “Já tam nedoťapu”) mě fyzicky bolela - což je i odpověď na to, kde se vzal ten krk, plus to, ž jsem den před tím měla pocit, že mi není skoro čtyřicet, ale spis čtrnáct a skákala jsem do vody tak divoce, že jsem si občas při špice nedala ruce před hlavu a dílo dokonal jeden skok “kufr”, ke kterému mě inspiroval malý kluk 

 

No, ale zpět k józe - protože ta se udála včera naprosto spontánně a bez úsilí.

A jak se to stalo?

U mě - typu, co myslí kudy chodí - je to otázka tréninku.

Toho času na podložce, v pohybu i zastavení.

Ale podložka je právě jen ten tréninkový prostor.

Místo, kde se učím být se vším, co přijde, se všemi myšlenkami a pocity a nechat je volně přicházet a odcházet - bez toho, abych měla pocit, že “ jsem to co si myslím a cítím”.

A co z toho vyplývá?

 

Jóga rozhodně není jen čas na podložce, ve skutečnosti se děje především mi o ni, v našem běžném běhu dne - rozdíl je v tom, zda se necháme strhnout tokem událostí, nebo si poodstoupíme a co nejčastěji sledujeme dramata života z nadhledu a vnímáním humoru, který je životu vlastní (taky se vám stává, že vás nějaká situace rozhodí, jste nepříjemní, až zlostní a druhý den si uvědomíte, že to váš život prakticky neovlivnilo a reagovali jste naprosto nepřiměřeně?)

 

 Trénink je pro většinou z nás (mě rozhodně nevyjímaje) zásadní pro to, abychom takový nadhled mohli najít. Čili čas pro sebe, kdy sledujeme, co se v nás děje, ať už u toho děláme jógové pozice, či ne.

 

A já to mám tak, že mě ty pozice baví a ještě mi dělají dobře - kdybych je nedělala, tak to 13 kilové človíče, co “to nedoťape” neunesu, a já pro ní chci být silná máma - a samozřejmě taky pro sebe, protože žít v těle, co se skoro neporouchává (pokud neskotačím už přes čáru), je mi jednoduše příjemné 

 

Takže buďte sami se sebou, i 5-10 minut denně stojí za to.

A když vám to dělá dobře udělejte si toho času i víc, je tělo a mysl je totiž to jediné, co máme na pořád, tedy na furt (tělo pravda jen na tento život , ale to už by byl docela jiný příběh ).